recenze
S trochu příznačným dvouletým zpožděním došla z dalekého Česka do redakce České literatury na recenzování kniha Zdeňky Sojková. Autorka se jí po letech představuje souborem svých slovakistických prací. Pět z nich bylo publikováno v Slovenské a českých literárněvědných či historických časopisech a sbornících, čtyři se zde objevují poprvé. Tematicky i metodou výkladu navazují na celoživotní vědeckou orientaci autorky či ji dokonce téměř pokrývají.
Zdenka Sojková absolvovala v roce 1948 pražskou filozofickou fakultu, kde její učiteli se slovakistickým záběrem byly profesoři Albert Pražák a Jan Blahoslav Čapek. Její badatelskou doménou se staly zejména problémy kontaktu slovenské literatury s českým literárním prostředím v období národního obrození. Speciální ji zajímají otázky zrání slovenského literárního prostředí v čase komplikovaného vytváření povědomí národní svébytnosti, odděleného od českého literárního procesu. Nesamozrejmý, přátelský i konfliktní vztah, vyplývající z klamavé blízkosti literárních jazyků az pochopitelné touhy obou slabých etnik moci se opřít o pozitivní výsledky druhého a přitom nic neztratit ze svého již zafixovaného etnického základu, zanechal množství rozporných projevů a stop bolestného vyrovnávání se s manifestní se rozdílností .
O co zřejmější se jevila některým politicky soudě literárním badatelům a zejména politikům možnost sbližování obou etnik a jejich kulturních příznaků, o to větší bývaly rozpaky a problematičtější byla cesta k jejich sblížení v reálné, ale přijatelně diferencované podobě, dokud nepochopili (alespoň menšina z nich) , že jediná cesta ke vzájemné blízkosti je potvrzení a respektování zásadní diference jako základu úspěšného soužití av literární vědě spravedlivého hodnocení. Ale to je bolavá stránka našich vztahů (pokud je lidé vnímají vůbec jako relevantní) dodnes.
Studie, většinou v rozsahu 20 az 30 stranového (tištěného) textu, jsou seřazeny podle časové následnosti svého předmětu v literárním dění. Optika, uplatňovaná na celek a detail zjištění, se nepříliš mění. Pro autorku byly závažné takové objekty, pro které získala nové či pozapomenuté detaily. Tím nasytila a modifikovala kostru dosavadních výkladů a přispěla tak k jejich hlubšímu porozumění a interpretaci. To je, řekl bych, základní přínos její prací, kterými přispěla k objasnění souvislostí literárního života slovenského i českého. Není to málo a jsou to věci hodné uznání. Trocha se na takové – snad podhoubí „velkých“ dějin – zapomíná a časem dochází k zkreslování makropohybov v zájmu identifikace hlavních vektorů pohybu.
První z uveřejněných prací má název Cesta Jana Hollého do Čech. V letmém přehledu připomíná klíčové osobnosti i fakta zájmu o Hollého v jeho úspěšných dvacátých letech 19. století. Češi v něm cítili suverénního spisovatele klasicistní tvorby (tehdy ještě nepociťovanej jako anachronismus, ale chápané spíše jako důkaz potencí národní literatury), zejména jako překladatele Aeneid a pak mimo jiné i tvůrce monumentálních eposů. V českém prostředí se znepokojující jazyková forma jeho literární výpovědi vnímala spíše než (ná-) řečová originalita, kterou by bylo vhodné zaměnit, přeložit do spisovné češtiny a přijmout jako svědectví výjimečného talentu (společné) české národní literatury. Autorka pak rekonstruuje zájem české literární veřejnosti o Hollého dílo ve čtyřicátých letech, kdy se právě kolem r. 1840 schýlilo k tomu, že Hollý sice nedal přímou odpověď na „dobromyslné rady“ – na překlad svých děl do češtiny, ale jeho ne-odpovídání na přímé výzvy zřetelně odráželo v předvečer vystoupení štúrovců jeho rozhodný postoj ve věcech jazyka i umělecké sebevědomí.
Autorka zde pospojovány soukromé a nepřímé svědectví z obou stran o postojích v traumatizující jazykové otázce, které mají snad jasnější výmluvnost, jako přímé hodnotící pojmenování. Její výklad usiluje nebýt konfrontační, pouze přiřazuje vedle sebe fakta s kontroverzní hodnotou v oblasti národních jazykových postojů a zájmů. Díky takovému přístupu se představují v klidné atmosféře a jejich pravdivost vyniká jako skutečné, spíše utajované dramatické dění, podložené vnitřním přesvědčením (zejména svědectví o Janu Holly) a představují se nejen jako nacionálně-politický postoj, ale i jako postoj mravní. Zároveň se zde odhalují evidentní zájmy představitelů českých literárních kruhů o potvrzení domnělé (a zejména požadované) společné identity obou národních komunit. Dokonce v případě Vinařického jako obdivovatele i překladatele Hollého do češtiny jako postoje značně netrpělivé, ba bojovné (v čem byl paradoxně blízký Kollárovi).
Zdence Sojková se podařilo představit svůj jednoznačný pozitivní postoj k Slovenské nárokům na rozvíjení vlastní národní kultury jako legitimní a organický, stejně i metodicky užitečnost kladení faktů vedle sebe s prezentací jejich vlastní váhy bez ideologického stupňování. Představuje situaci jako relativně klidné odvíjení se příběhu. Ján Hollý, A. H. Škultéty, Ľ. Štúr, J. Kollár, PJ Šafařík, J. Jungmann, AV Šembera, F. Palacký, K. Vinařického, K. Sabina, V. Pešina, V. Hanka, VS Štulc, J. oher, Jindal a nyní, Ost und West , Muzejník, Kvľty, Zora, ale i kontext s takovou „literární“ položkou, jakou byly cvičné české verše arcikniežaťa Františka Karla, zda Jósika tendenční román Čechova v Uhrách, celé toto bohatství jmen, názvů, událostí tvoří pouze první část přehledně a odlišeny podaných pozoruhodných faktů. Druhá část studie je pak expozicí a komentářem k Hollého tvorbě, vstupující do českého kontextu.
Pozoruhodné v druhé autorčiny studii, Šafárika v Kis – Koros, je jemné vcítění se (a toto označení platí pro většinu její prací, které připomíná „školu“ Kleinschnitzovej či Vlčka) do delikátní situace Karlovy v ohledu jazykovém i konec-konců politickém a vystižení jeho volby postoje vědce, který se nepouští do každodenních potyček s lidmi jiného založení a směrování. Bránil si tak možnost provést neuvěřitelně obrovitou, rozmanitou práci, která se zúročila v celém základě slovenského a českého národního života i národů příbuzných. Historická rekonstrukce části životní cesty s množstvím významných detailů oživuje do harmonické plnosti jinak vcelku známé kontury životopisných faktů, svázané s osobností Karlovy.
S pomocí rekonstrukce rodinných souvislostí se Zdence Sojková podařilo evokovat důvěrný dotek s lidským osudem, který nebývá velmi zastoupen v povědomí o přínosu velké osobnosti, čímž se následně její váha zužuje. Prostřednictvím její historického pohledu se znásobuje porozumění a úcta k Šafaříkova dílu a pokud bychom si mohli dovolit analogie se současností, je to až dojemná instruktáž o hodnotě individuálních postojů v rozvíření době, plné rozmanitých napětí. Ale to už není primárně, v užším slova smyslu, řeč jen o literární vědě, ale zato dost o humanitních hodnotách.
Protagonista se vynořuje ze sítě rozmanitých vztahů nejen jako významný činitel linie vědeckého vývoje, ale jako osobnost, inspirující koneckonců své široké okolí a sama také selektivní determinována váhou jejich názorů a postojů. Do popředí se dostává například osobnost Šafárikovo synovce Janka od vstupu do života dospělých až po jeho kariéru lékaře, který ale nezapomíná na svou mladou lásku k problémům slavistiky (zejména jižních Slovanů), do kterých ho postupně, ačkoliv většinou na dálku, zasvětil jeho strýc.
Nejednou se z poznámkového aparátu – možná více než z nějakých polemických výpadů – dozvídáme o retuších, které v dosavadních soudů či výkladech o jednotlivých událostech či osobnostech udělala samotná autorka studií, zbývající skromně v pozadí.
Krátká etuda je věnována zápisků Bohuslav Rajské, kde uvedla autorka na pravou míru interpretaci osobních zápisků, posmrtně zredigované manželem Sofie Podlipská. Odhalila, jak podle dobových českých předsudků dezinterpretují choulostivé místa, dotýkající se nacionálních vztahů. Jde opět o precizujúcu rekonstrukci na základě dokumentů, představující pravou tvář pozdější manželky Františka Ladislava Čelakovského ve vztahu k Ludvíku Štúrovi, ik širší nacionální problematice.
Dvě širší studie novinář Ľudovít Štúr a život národů v Evropě av Americe a další Zápas o „nové“ Rakousko ao budoucnost Slovenska roce 1849 v publicistice Ľudovíta Štúra odrážejí autorčinu širokou znalost materiálů ze Štúrovo života a novinářské činnosti, podloženou její ediční prací na vydání výběru z jeho publicistiky az přípravy Štúrovo samostatného životopisu (vyšel v r. 1965 a 1971 ve dvou Slovenská vydáních). Poznatky zde uváděné podává autorka v širším kontextu Štúrově činnosti a v kontaktech s ostatními vedoucími osobnostmi a fakty slovenského i zahraničních hnutí. Důvěrně zná dobovou problematiku a rekonstruuje dramatické detaily, které se v celkových charakteristikách Štúrovo působení častp ztrácejí za sumarizujúcimi hodnoceními jeho názorů a zápasů. Máme tu před sebou výsledek svědomité Literárněhistorická práce. Opět se zde projevuje schopnost zakomponovat do celku obrazu podrobnější detaily na pozadí dobových názorů i s pochopením procesu samostatného novinářského vystupování s politickými ambicemi. Autorka sleduje tuto vrstvu politické činnosti Štúrově od r. 1836 a její přeměny od prvního krátkého, takřka zkušebního období, kde se ještě rozhořčení nad zanedbaná zejména menších slovanských národů kompenzuje zřetelně nekritickou idealizaci. Ve druhé části sleduje už činnost, která si dělala nárok na přímé zasahování do politických zápasů od r. 1840, už většinou neanonymní s přesně oslovenými adresáty, i ve vlastních Slovensku národních novinách a až po publikaci Slovanstvo a svět budoucnosti, dopsala r. 1855 a vydanou až posmrtně r. 1867 rusky.
Detailní pozornost pak v zmíněné následující studii Zápas o „nové“ Rakousko ao budoucnost Slovenska roce 1849 v publicistice Ľudovíta Štúra věnuje autorka přelomu čtyřicátých a padesátých let 19. století, období úsilí o vydávání nových politických novin a hledání možností národního hnutí po potištěné revoluci, které zakončil nový nástup absolutismu v akúsku. Zde se opírá o základní výzkumy Daniela Rapanta a v sedmi částech rekonstruuje Štúrovo činnost v rozmanitých oblastech tak Slovenska, jakož i ostatní monarchie.
Kratší je ohlédnutí za epizodou Janko Král na Moravě, svojí známou fakticitou, kterou však Zdenka Sojková rozšiřuje – podobně jako u Hollého – na rekonstrukci publikační přítomnosti Janka Krále v tehdejší české tisku, čímž podstatně obohatila tu představu pouze krátkého fyzického pobytu autora v moravském prostředí v období revolučních pohybů. Jsou to – při tehdejší slabé znalosti celého královnu díla (a celého kontextu české literatury) v českém prostředí – pouze marginálie, ale nepochybně důležitý doklad pronikání jeho díla.
Těžko si představit pohled na českou slovakistiky 19. Století bez kapitoly První základy české slovakistiky a Božena Němcová. Na dvaceti stranách se autorce podařilo podat základní personální souřadnice titulní otázky, jako vypadaly v době vstupu Němcové do problémů. Cenné jsou tu zejména pasáže o Vilémovi Dušanovi lamblia, příteli Němcové, o Josefu Němcovi, jejímu manželovi, dokonce snad i o Jankovi Královi jako o autorovi či možném autorovi příspěvků značky J. K .; všichni totiž mohli podnítit i ovlivnit orientaci Němcové. V těchto otázkách všichni jmenovaní sympatizovali s vlastním slovenský spisovným jazykem a vlastní národní literaturou. Samotné Němcové je věnována poslední část state a rozebírají se zde její příspěvky k lidovým písním, pohádkám, ik organizování literárního života Slovenska. Shrnuje zde i zjištění starších autorů, jmenovitě Haluzického, a dotváří celkový obraz zjištěním dalších souvislostí z bohaté účasti Nľmcovej na dění, které jí bylo neobyčejné blízké a sympatické. (Zaznačila např. I korekturu Josefa Minárika k črte Obrazy ze života Slovák zejména z kraje Podjavorinská, kde jí zřejmě poskytl základní text „evangelický kněz ze západního Slovenska“. Němcová ho, nepochybně se svými doplňky a úpravami, jako byla zvyklá iv jiných případech , zveřejnila bez podpisu autora.) Finále studie tvoří hutný popis zlomu v Němcové zájmu o Slovensko, k němuž došlo po suspendováni jejího manžela ze zaměstnání v Ďarmoty, v zhoršení politické situace v uherské části monarchie a nástupu její vážných zdravotních problémů, které skončily smrtí .
Závěr Sojková knihy tvoří dvě studie věnované životu a dílu Andreje Sládkoviča. První s názvem Andrej Sládkovič na Hrochote obsáhlá, využitím poměrně bohatou literaturu, Sládkovičovu osudy a činnost na konci čtyřicátých let 19. Století do roku 1852, během jeho literární nejúspěšnějšího období s klasickými skladbami Marinou a Detvan, i známými příležitostnými básněmi, které reagovaly na dramatickou situaci kolem r. 1848, a jinými. I zde si našla autorka svůj úhel pohledu, který přesahuje opakování známých skutečností ze Sládkovičova soukromí a tvorby a rekonstruuje bohatší jejich průběh.
V nejdelší stati Sládkovičův návrat k poezii upozornila na to, že Sládkovičova tvorbu od konce padesátých let 19. Století ovládá nejen „žalmická intonace“ (C. Kraus), ale přetrvává i mužný tón uplatnění mravní výšky národa jako jediné reálné síly v nepříznivých politických podmínkách . Vyzývá k důstojnému národnímu usmíření, ne jako produktu ticha po porážce, ale jako důsledku dalšího zápasu o dosažení významných cílů, kde nebudou znít zbraně, ale mravní síla. Identifikovala také souvislost mezi básní Deklamovanka (později Rečňovanka) a starší Sládkovičovo sympatií k deklamovankám r. 1853 zemřelého F. J. Rubeš a v ní je – vedle touze po spravedlivém osudu národa – obsažený protest proti politickému radikalismu, pro Sládkoviča jen málo překvapující. Tento pohled na epilog Sládkovičově tvorby a života je – přes upozornění na hodnoty příležitostných básní a Svätomartiniády – velmi stísňující dobovou společenskou situací, ale i poměry v osobní sféře. Zazní zde i přiznání Sládkoviča k únavě z celoživotního zápasu o obhájení slušné existence pro sebe i rodinu i přesvědčení, že „próza života při básních nedobře přistane“, když odmítá přidat k svazku svých spisů vlastní životopis. Zato opakovaně vyslovuje přesvědčení, že si národ musí stát za svými právy a rozhodne se jejich dožadovat.
To, co při zběžném pohledu může vyvolávat dojem „pouze“ retuší k portrétem Slovenská a českých autorů národního obrození a vztahem obou literatur, se přiřazuje nepochybně k hodnotným výsledkům dosavadního výzkumu, které nebude možné obejít v další badatelské činnosti. Autorce se podařilo právě přes sérii citlivě volených detailů z činnosti iz kontaktů Slovenská autorů s českým literárním prostředím rekonstruovat výmluvné aspekty jedné vývojové epochy, která je díky výsledkem její prací plnější.
ZDENĚK BERAN