Na Ukrajině v minulých dnech znovu oslavovali veterány divize SS Galicie, kterou nacisté svého času nasadili proti Slovenské povstalcům. Ve Lvově se uskutečnil na jejich počest už tradiční „pochod výšivek“ a v Oděse se dokonce rozhodli postavit bývalým esesákům památník.

Mimořádné aktivity vyvíjí v tomto směru Ultranacionalistická strana Svoboda. Její představitel Vasil Sidorok nedávno prohlásil: „Naší svatou povinností je úspěšně završit věc příslušníků divize Halič a nastolit v ukrajinském státě ukrajinský pořádek a spravedlnost.“

V Ivanofrankovsku prosadily poslanci městské rady za Svobodu zvýšení měsíčního příplatku k důchodům veteránům esesácké divize na 500 hřiven. Podobné příplatky už vyplácejí bývalým esesákům ve Lvově av Ternopolu, což jsou další centra někdejší východní Haliče.

Ukrajinští ultranacionalisté však žádají, aby „vlasteneckým esesákům“ vzdávali hold i ústřední státní orgány – nejen regionální – jak již stalo v Pobaltí. Tvrdí, že vojáci 14. granátnické divize SS Galizien (1. ukrajinské) bojovaly přece proti „největšímu nepříteli evropských národů – moskevskému bolševismu“.

O tom, že bojovali po boku hitlerovských hrdlořezů, že na Slovensku jejich německé velení nasadilo do první linie proti zdejším antifašistům a že mají na svědomí i životy nevinných civilistů, oslavné projevy vytrvale mlčí.

Nebo fakta o tom popírají jak údajné výmysly nepřející …

Hitler jim měl dát svobodu

Zeptali jsme se historika Stanislava Mičev, ředitele Muzea SNP, co si o tom všem myslí. „Pro nás je každý spojenec nacistického Německa nepřijatelný,“ odpovídá. „Není co přehodnocovat, výsledky historického výzkumu hovoří jasnou řečí: divize Halič se výrazně podílela na potlačování Slovenského národního povstání, přičemž její příslušníci se dopouštěli teroru a represálií včetně vražd, vypalování vesnic a osad.“

Pro současníka je však těžko pochopit, jak se sem před 68 lety dostali ukrajinští vojáci, vždyť jejich země byla tehdy také okupována německými jednotkami. A v slovenská horách nebylo v té době ničím zvláštním setkat partyzána ukrajinské národnosti. Bojovali tedy i proti svým?

Věc si žádá bližší vysvětlení. Němečtí fašisté našli ve všech okupovaných zemích „Quisling“, lidí ochotných s nimi kolaboruje. Často na jejich vlastní žádost zakládali ozbrojené jednotky z tamních dobrovolníků, podřízené německému velení, které se pak účastnili po boku wehrmachtu tažení na východní frontě.

V nacistické propagandě se okamžitě zúročila zejména účast příslušníků slovanských národů v takových jednotkách. Vždyť nacisté pouze podpořily jejich boj za státní samostatnost a proti nadvládě bolševiků z Moskvy, však ano! Hitlerovy plány na zotročení nebo poněmčeným těchto národů po ovládnutí „východního prostoru“ Třetí říší zůstávaly zatím v tajnosti.

Zvláštní kapitolu tohoto Letopisům představuje vznik a působení cizineckých divizí zbraní SS. I v tomto případě šlo o elitní oddíly, považované za prodlouženou ruku nacistické strany a „osobní stráž“ Adolfa Hitlera. Jednotky měli kromě obvyklých vojenských i speciální úkoly, proto těžiště jejich formování spočívalo na výběru, a nikoli náboru.

I divize SS Halič vznikala v dubnu až červnu 1943 s Hitlerovým souhlasem a na základě přímého rozkazu Heinricha Himmlera. Překvapivě se však do ní přihlásilo až 80 tisíc dobrovolníků, převážně Ukrajinců řeckokatolického vyznání z oblasti Haliče.

Historici to připisují úspěšné agitaci, která vstup do divize vysvětlovala jako první krok k založení samostatné Ukrajiny.
Z přihlášených vybrali asi 14 tisíc vojáků pro zamýšlenou pěší divizi. Z ostatních vytvořili několik policejních pluků, které nasadili do protipartyzánských akcí na ukrajinském či polském území.

V samotné divizi SS Galizien byly důstojníky a poddůstojníky většinou volksdeutsche z Haliče a Podkarpatské Rusi. Všechny významnější posty zastávali Němci.

I prvním velitelem divize byl Němec, brigadeführer SS a generálmajor Walter Schimann. Po něm převzal žezlo muž stejných hodností Fritz Freitag, který velel divizi až do 15. listopadu 1944.

Po téměř ročním výcviku (částečně probíhal iv českém Benešově) divizi nasadili na východní frontu. Křest ohněm však pro ni dopadl katastrofální. V červenci 1944 se dostala při ukrajinských městech Brody a Ternopil do obklíčení jednotkami Rudé armády, z něhož se podařilo probít jen asi 3 tisíc mužem.

Divizi museli stáhnout z fronty a pak několik týdnů ji Němci reorganizaci a doplňovaly především náhradním výcvikovým granátnické plukem a absolventy poddůstojnický kurzů.

Konečně 22. září 1944 vydalo Hlavní velitelství úřadu SS rozkaz přesunout obnovenou divizi na Slovensko.

Obsazovali Banskou Bystrici

Třeba vari připomenout, že v té době už tři týdny trvalo národní povstání a svobodné povstalecké území jen těžko odolávalo přesile okupačních německých vojsk.

V ukrajinštině vyšly vzpomínky majora Wolfa-Dietricha Heike, bývalého důstojníka divize SS Galizien, který popisuje její působení na Slovensku víceméně než selanku.

„Povstání inspirované bolševiky a podporované málopočetných nacionalisty bylo od samého počátku odsouzeny k neúspěchu,“ píše Heike. „Základním úkolem naší divize byla ochrana železniční tratě Ružomberok – Žilina, která měla strategický význam.“

Vztahy příslušníků Galizien a místního obyvatelstva prý byly přímo ukázkově dobré. „Zřejmě i díky společnému slovanskému původu a podobnosti jazyků,“ dodává.

Autor se však jen okrajově zmiňuje o bojových skupinách divize Wildner a Wittenmayer, které se zúčastnili i na závěrečné ofenzívě proti povstalcům a na navazujících protipartyzánské akcích v horách.

Podle zjištění Karola Fremala, profesora dějin na Univerzitě Mateja Bela v Banské Bystrici, skupinu Wildner tvořilo 900 vojáků a důstojníků. Sestávala ze tří pěších rot, z jedné těžké roty vyzbrojené kulomety a granátomety i z čety lehkého dělostřelectva. Skupině velel obersturbannführer Karol Wildner, který dříve než karpatský Němec sloužil v hodnosti vyššího důstojníka v české armádě.

Pohřeb příslušníka divize SS Galizien v lietavská lúčka, leden 1945. Autor: archiv
I podle vojenských historiků se Kampfgruppe Wildner vyznačovala vysokou pohyblivostí a kvalitními automatickými zbraněmi. Spolu s bojovou skupinou SS Schill (ta však nepatřila do divize Halič) obsadila Zvolen a mezi prvními vstoupila do Banské Bystrice. Zúčastnila se i na vojenské přehlídce na tamním náměstí 30. října 1944, kde vítězů pozdravil sám prezident Jozef Tiso.

Další bojová skupina Ukrajinců, které velel SS-Sturmbannführer Fridrich Wittenmayer měla 1¤300 vojáků a důstojníků (tři zesílené prapory). Její jednotky například v polovině října 1944 „čistili od povstalců prostor v okolí Liptovská Porúbka a Kráľovy Lhůty“ (podle hlášení velitele).

Jako takové „čištění“ v praxi vypadalo, ukazují zjištění dalšího slovenského historika Jana Stanislava.

Muslimové to nebyly. ani Němci

Komando z Wittenmayerovej skupiny se s největší pravděpodobností podepsalo 30. října 1944 pod vypálení obce Kvačany (severozápadně od Liptovského Mikuláše). Její obyvatelstvo obvinili z podpory partyzánů. Během přímé dělostřelecké palby na vesnici zcela shořelo 11 domů, zahynuli tři občané a více byli zraněni.

Heike ve svých pamětech uvádí, že Haličanom se připisují činy, kterých se dopustili jiné jednotky. Jmenuje brigádu SS Dirlewagner, složenou z trestných rot a vedenou neschopným velitelem. A pak, postižení lidé si prý mohli splést ukrajinských esesáků s muži z muslimského pluku SS, kterému velel jistý Harun Al-Rašíd.

Postižení však slyšeli slovanskou řeč, ne německou či arabskou …

V neprospěch svědectví Heiko říká také případ v další liptovské obci Smrečany, kde se hned 28. října 1944 na místě činu ukázalo, že ho má na svědomí trestná výprava skupiny Wittenmayer.

Výprava následovala tři dny po popravě německého dělostřelci partyzány ze Žiarské doliny. Haličania obklíčili obec a začali na ni pálit z děl a minometů. Potom do Smrečian vnikli spolu s příslušníky pohotovostního oddílu HG z Piešťan. Chtěli popravit každého desátého muže, ale přivolaným zástupcem okresního úřadu v Liptovském Mikuláš se je podařilo od záměru odradit.

Při ostřelování obce však již zahynuli čtyři lidé včetně půlročního chlapce, sedm byli zraněni. Sedmnáct domů shořelo do tla, další byly poškozeny.

Ještě předtím řádili „protiteroristické“ komanda Haliče na Kysucích. V Plešivá, Radôstka, Staré Bystrici či v osadě Ústredie zůstaly po nich zastřeleni civilisté a spáleništi.

Po potlačení Povstání divize prošla další reorganizací. Vytvořila tři samostatné bojové skupiny, které pak bojovaly proti osvobozenecké vojska sovětské a rumunské armády.

Koncem ledna 1945 divizi přemístili do dolního Štýrska, aby se později zúčastnila bojích proti jugoslávským partyzánům na území dnešního Slovinska.

O dva měsíce později přijala nový název – 1. divize Ukrajinské národní armády a už pod ukrajinským velením ustoupila do britské okupační zóny. Na hranicích Itálie a Rakouska se vzdala Britům.

Většina jejích příslušníků měla štěstí. Pocházeli totiž z té části Ukrajiny, která před zahájením druhé světové války nepatřila ještě SSSR, ale Polsku. Proto na rozdíl od vlasovci nepodléhaly násilnému vydání sovětské straně. Jako polští občané po válce emigrovali do Velké Británie, USA a Argentiny.

Mimochodem, mnozí Slováci si Haličanov dlouho mýlili právě s vlasovci …

A žijí si dále, pokud nezemřeli

Před deseti lety se z podnětu Gevilla Jänner, člena Sněmovny lordů, začalo vyšetřování kauzy bývalých ukrajinských esesáků na Britských ostrovech. Údajně jich tam tehdy žilo ještě 1 200.

Tamní televizní stanice ITV odvysílala předtím dokument, podle něhož by se měla divize SS Galizien – a policejní pluky SS, které vznikly jako vedlejší produkty při jejím formování – zodpovídat za několik masakry v Polsku, na Slovensku a ve Slovinsku.

Je zřejmé, že na masakru v Hutě Pienackej, kde zahynulo okolo 800 Poláků a Židů, se mohly podílet jedině Ukrajinci z policejního pluku, a nikoli samotné divize, protože tragédie se stala ještě v únoru 1944. Mnozí policisté však doplňovaly divizi v rámci její reorganizace po neúspěšném boji s jednotkami Rudé armády a nyní by někteří mohli ještě žít ve Velké Británii …

Vyšetřování však šlo do ztracena. Jak prohlásil později zástupce Wiesenthalova střediska ve Vídni, právě v případě Velké Británie je pátrání po válečných zločincích, natož jejich vydání do zahraničí, mimořádně složité.