Recenze na dvě knihy a Zrcadlení
SLOVENSKÉ KNIHY Z PRAHY
Mezi nejnovějšími knižními přírůstky, které nám začátkem tohoto roku přišli z Prahy, je kniha fejetonů Nade Vokušovej Bez sukně a bez pasu nebo Jak rozžbiť duhu (s ilustracemi Mariána Vaněk) a kniha esejů a rozhovorů Vladimíra Skalský Klíčová slova: Praha, Slovensko, literatura ( s uměleckými fotografiemi Petra Župník) – oba autoři jsou shodou okolností redaktory měsíčníku Slovenské dotyky, oba jsou také vedoucími osobnostmi Slovensko-českého klubu a zároveň i iniciátory, a většinou také realizátory jeho knižní edice.
Vokušovek knížka fejetonů, přestože jejich jazykem je slovenský, mi svým vtipem, výběrem témat i jemnou hrou s humornými polohami jazyka připomněla známé „sloupky“ Karla Čapka. Zároveň jsem si uvědomila, že žánr fejetonu, který měl ještě v šedesátých letech „domovské právo“ ve všech Slovenská novinách, se v posledním desetiletí z jejich stránek téměř vytratil. Přitom Vokušovej fejetony ukazují, že na jakoukoliv životní situaci, zda v rodinném životě, mezi kolegy, na služební cestě, ba dokonce v takové úctyhodné instituci jako je úřad předsedy vlády, se můžeme dívat odlehčeně. Pak i ty nejtrapnější situace (ve vlaku zapomenut cestovní pas, účast autorky na tiskovce „nahoře bez“, chybějící sukně při interview s federálním premiérem) dokáže autor přeměnit na zábavné příhody a dát jim tak pečeť uměleckého zážitku. Ten je ve Vokušovej knize ještě umocněn kresbami Mariána Vaněk. Moje generace si pamatuje na nezapomenutelné karikatury v deníku Smena v letech 1968 – 1969, které zároveň originální glosovali to, co se u nás v těch letech dělo. Lze jen litovat, že M. Vanek, který musel v 70. letech nedobrovolně opustit Slovensko, se po pádu režimu nevrátil na Slovensko (žije v Sušici na Šumavě).
Kniha Vladimíra Skalský Klíčová slova: Praha, Slovensko, literatura představuje výběr z jeho esejů, glos a rozhovorů z let 1996 – 2002. Podle autora měli čtenáře upozornit na to, „což znamená Praha pro slovenský literaturu, co znamenají Slováci pro literární Prahu, což znamená literatura pro Prahu a co pro Slovensko „. A tak v knize představuje osobnosti slovenského literárního života (minulého i současného), které v různých podobách žili a žijí v dotyku s českou či česko-pražskou kulturou, konfrontují se s ní a různou měrou ji inspirují, obohacují či kriticky Glos. Skalský proto v knize přináší hutné, přitažlivě načrtnuté portréty (v češtině i slovenštině) původem slovenský umělců, žijících dnes v Praze – Andrej Stankovič (Básník nonsensu, kritik nesmyslu), Marián Vanek (Zázračný svět všeumělce), Ľubomír Feldek (Přišel do Prahy, ze Slovenska neodešel a Shakespeare podle Feldeka: Sonety jako švédská trojka) či Gregorovská tradice a hledaní harmonie. Zvláště na mě v Skalský knize působily jeho „archiválie“ o J. Vlčkovi, Jégém, Horákovi, Hviezdoslavov, Kráska či Jurkovič. Nejsou to totiž žádné panoptikálne „povinné“ portréty, ale živé příběhy lidí, Slovenská umělců, z nichž mnozí právě v dotyku s českou kulturou či pražským prostředím čerpaly inspiraci pro svoji tvorbu. Skalský zařadil do knihy i rozhovory s desítkou současných Slovenská umělců (Rufusem, Vilikovský, Grendelom, Kružliak a dalšími), aby přiblížil jejich novou tvorbu českému publiku. V lyricky laděném textu Moje Praha slovenská s podtitulem Velmi osobní reportáž Vladimír Skalský nezapřel, že je také básníkem (v roce 2000 debutoval sbírkou K tichu) a potvrdil to i třemi básněmi, které k textu o Praze připojil: Návraty nocí (rychlým krokem), Pragenzie (přebírání fotek) a Velkoměsto (The City).
Knižní produkce Slovensko-českého klubu v ČR zahrnuje knihy, které mají literárněvědných, esejistické či informační charakter. Uvedu alespoň knihu Z. Sojková Slovenské jaro a antologie Slovenská literatura v Praze.
Knižní revue, 16.2. 2005
ANTON BALÁŽ